REPORTYVÝJEZDY

Report – DAVOS – SC 2017

26.12.2017, den první, zápas MTF x VÝBĚR KANADY, „Vítejte v Dachau aneb začínáme“

Měla bych napsat, že výjezd začal 26.12. ve 03 hod. ráno, ale pro část výjezdníků začal již 25.12. večer ve známé restauraci U Lva. Tam jsme se sešli, abychom se řádně připravili. Plzeň, Kozel, Myslivec jako nutné posilnění na zvládnutí těch velkých zavazadel, co se tam začala kupit. Toho jídla – kam se na nás hrabou bývalé rekreace do zahraničí! Před třetí hodinou ranní jsme se začali rojit a vydali se směr parkoviště u Zimního stadionu. 2 busy přistaveny, rozpočítat se, vše naloženo, památná otázka, která nás bude provázet celý pobyt „Máte souseda?“ a jede se. Cestou se opět posilňujeme a je veselo. První zastávka Rozvadov, v „Mekáčovi“ zavřeno, tak jen něco na pumpě, WC, kouřovka, „Máte souseda?“ a jede se dál. Cesta Německem je klidná, už jsme znavení a proto se pospává. Zastávky na běžné potřeby, klábosíme, jaké to letos bude. Počasí je ukázkové, už vjíždíme do Švýcarska, Alpy se pyšní v celé své kráse. Nálada je výborná. To, co nás čeká, si nikdo nedovede představit ani v tom největším alkoholovém, poalkoholovém, drogovém, podrogovém, milostném nebo jakém opojení. Ale nebudu předbíhat. Díky přesné jízdě našich řidičů, o nich se v průběhu vyprávění také zmíním, jsme na místě určení dříve, než bylo domluveno. Chvíle zmatků kdo, kam, jak, s kým, trošku jsme narušili pověstné švýcarské hodinky, ale nakonec se můžeme ubytovat dříve. Nevím, jestli to byla výhra.

Přijeli jsme do Churu před vojenskou ubytovnu s cedulí SWISS OLYMPIC PARTNER SCHOOL. Chvíli čekáme, hned jsme za atrakci. Pán se vyklání z okna svého domu a vesele komunikuje. Dostává plechovku plzně, za to nám hází plechovku místního „piva“. Zatím je bezva nálada. Staví se mini sněhulák s naší kšiltovkou a šálou. Fotíme se. Již v tu chvíli někdo „tam nahoře“ si říká, však ono vás to veselí přejde …….

Autobusy přejíždějí na plac před ubytovnou, my se přesouváme pěšky. Vyndáváme zavazadla, je jich požehnaně. Rozdávají se trika k výjezdu. A pak to začalo. Přišel švýcarský chlapec, který nám předával ubytování. Rozkaz zněl jasně: Rozdělit se na ženy a muže. Začal ten pravý zmatek. Zjistilo se, že sice máme každý svoje zavazadlo, ale věci tak nějak pomíchané na půl. Já třeba měla u manžela polštářek. Nakonec jsme se poslušně sešikovaly a šly. Ano je tam opravdu YPSILON. Jen dívky, ženy. Jdeme někam dolů, do garáže, ne, do bunkru! Do atomového krytu! U vstupu stál náš ubytovatel a rozdával jednorázové povlaky na polštáře, a deky. Deky jsme nechtěly, máme spacáky. Povlaky jsme si disciplinovaně vzaly. První info bylo, že pokoje jsou po 8, pak po 20. Realita? Byly po 45! Ne 45 lůžek, ale 45 matrací na třech nad sebou položených prknech, tedy v každé řadě 15. Takže ležení vpravo, úzká ulička a vlevo vestavěné police a tyče s háčky. Všem nám problesklo hlavou – jako v koncentráku. Dachau. Tím opravdu nechci snižovat pietu toho místa. Srdce v krku. Dávám si prvního panáka. A ještě do toho němčina našeho průvodce. Dorazili ostatní. Vzhledem k tomu, že česká žena vydrží více než švédská ocel, vzaly jsme ubytování do svých rukou a roztřídily zbytek. Slabší povahy si vytáhli matrace na chodbu – spát raději na zemi než na pryčně. Myslím, že dva řidiči spali v autobuse. Dále jsme šli prozkoumat zbytek prostor. Světlý bod byla kuchyň s jídelnou. Všeho dost, nádobí, hrnce velké – skutečně pro vojáky. ALE, nebyly zde varné konvice. Mladším ročníkům jsme my, co pamatujeme více, ukázaly, že se dá vařit i v konvicích na elektrickém sporáku. Navíc měly klasické plotýnky neuvěřitelný výkon a tah, takže to šlo velmi rychle a vysoké konvice se vesele kymácely a bublaly již za chvilku. Nebyly zde ani hrníčky a skleničky. Takže čaj nebo káva se servírovala v miskách. Misky, talíře, vše umělá hmota. Abych to shrnula: Pro asi 75 lidí 3 pokoje po 45 matrací, 2 sprchy, umývárna se čtyřmi nerezovými „žlaby“ (každý 3 vodovodní kohoutky), místo zrcadel plechy, 4 záchody. Vše společné. Bez oken. Všechny prostory byly bezokenní, jen hučela klimatizace, která objekt „vytápěla“ na 18 Co, a zároveň regulovala vlhkost. Dávám si druhého panáka. Jak jsme zjistili později, teplá voda tekla podle nějakého harmonogramu, na který jsme nepřišli až do odjezdu domů. Šok pominul, balíme se, převlékáme za fanoušky, „Máte souseda?“ a jedeme fandit na zápas. Cestou živě diskutujeme o úrovni ubytování. Vypadá to, jako bychom dostali po stromeček adrenalinový zážitek ve znamení „Boj o přežití, jen pro otrlé, ztráty povoleny“. Naštěstí se ukáže, jak výborná parta se zde sešla.

V Davosu se chováme jako doma. V párty stanu opět dusání na stolech a lavicích s ostatními fanoušky. Na zimáku osobní prohlídka před vstupem na zápas. Opět stejný systém prodeje piva při zápase, kdy dole stojí koordinátor (myslím Patrik?) – usměvavý kluk s kšiltovkou dozadu, který hbitě chytá drobné a pak neomylně usměrňuje rukou (nahoru, doleva, doprava) cestu piva ke správnému fanouškovi. Fandíme. Prohra. Nevadí, tak zítra. Smutná je ta půlka lidí, kteří jedou po 2. zápase domů. Pobyt se jim tímto zkrátil o den. Čtete dobře! Člověk totiž zjistí, že nezáleží, KDE jste ubytovaní, ale S KÝM!!!

27.12.2017, den druhý, zápas MTF x Davos, „Éééj Macejkóó, ko,ko,ko,ko“

Bezokenní prostor má jednu výhodu, vůbec nevíte, co je za denní dobu, jaká je hodina a jaké je venku počasí. Probouzíme se a nevíme vůbec nic. Nějaký šikula dal na sporák „varné“ konvice, takže můžeme vařit čaj nebo zalévat různá zrní a kaše. Misek je dost. Postupně vstáváme, zjišťujeme kolik je hodin, od kuřáků jaké je venku počasí a domlouváme hodinu odjezdu. Vše šlape a nálada je veselá. Klimatizace se rozhodla, že nás trochu zchladí, už je jen 17 Co. Největší zima je v jídelně. Teplá voda nebyla večer, ale je ráno. Někteří si myslí, že už na to přišli, ale to se hluboce mýlí.

Vzhledem k tomu, že se jeden autobus bude vracet do Hradce, musí mít řidiči povinnou pauzu, tak vyjíždíme brzy. Takže „Máte souseda?“ a jede se. V Davosu nestíháme trénink hokejek, ale je čas na procházku. Potkáváme místního maskota a chceme se fotit, hned zasahuje ochranka, ale nakonec nám foto prošlo. Začalo sněžit, tak se vydáme na lanovku, ale výjezd někteří vzdáme a raději se uchylujeme k místnímu baru pod lanovkou, kde to uvnitř opravdu „jede“. Je plno, hudba na plné pecky, nejvíce před záchody. Objednáváme si pivo – místní Calanda je všude přítomná. Venku je taky pěkně, sněží, tak se u stolku „pod krávou s vemenem“ zahříváme něčím ostřejším. Vždy něco koluje, co to je, nikdo neví, hlavně, že to teče. Vydáváme se do párty stanu, kde je teplíčko, veselo a zase se skáče. Něco pojíme, popijeme a jdeme na to. Zase osobní prohlídka, prohlédnou i každou vlajku, a že jich máme. Opět nás „štosují“ místní pořadatelé, nenechají si vysvětlit, že nenapěchují 100 lidí včetně dvou bubnů do tří řad. Snažíme se diskutovat, nemá to cenu. Takže počkáme na zahájení zápasu, oni pak odejdou, a my si stoupáme každý, kam chceme. Zápas se vyvíjí tak, jak se vyvíjí, fandíme, jak jsme zvyklí. Najednou se mezi námi objevuje malej, tlustej, plešatej, a že prý ho to v prostoru pro V.I.P. nebaví a jde fandit mezi nás. Skutečný Míša David, skutečný Hradečák?! Asi ne, ale bereme ho mezi sebe. U bubnů si pobrukují „Já chci žít nonstop“ (viď, Markét). Do konce zápasu stejně nevydržel, už si asi potřeboval sednout. Je konec. Jdeme na parkoviště. Tam začíná naše loučící párty. Hustě sněží, to nás neodradí od společného fota a jdeme na to. Každý autobus, který odjíždí z parkoviště a projíždí kolem nás, vyzveme, aby zatroubil, za což je odměněn divoký tanečkem, potleskem a řevem. Nejvíc se uchytil nový pokřik „Ééééj Macejkóó, ko,ko,ko,ko“, zní toho večera i v dalších dnech několikrát. Nakonec probíhá loučení největší, s naší druhou půlkou kamarádů. Odjíždějí. My nakonec. Za chvíli nás staví místní policie a požaduje nasadit řetězy, nemá cenu smlouvat, takže nasazujeme a jedem. Řídí naše křehká řidička Janička za dohledu druhého řidiče, který s námi zůstal. Je to Radeček, aneb „Řidič je náš přítel, má velký pytel, řidič je kamarád“, to bude zaznívat ještě několikrát během pobytu. Zdůrazňuji i díky „našim“ řidičům jsme si ho užili, protože dokázali neuvěřitelné věci jak na silnici tak mimo ni! To vytesat do kamene!

Přijíždíme do Churu, zní to neuvěřitelně, ale vesele běžíme do našeho krytu a začíná hemžení. Jdeme se sprchovat, juchůůúú teplá voda. Tak kdy tedy vlastně teče? Připravuje se jídlo, pití a začíná pravá pařící párty, bohužel v našem pokoji, ti nejdrsnější vydrželi do 7.30 ráno. Řidič je náš přítel, má velký pytel, řidič je kamarád se ozývá každou chvíli. Někdo prošel okolo a chtěl mi vzít kulaté sušenky. To jsem zavrčela, že nedám. Zaza mi je vrátila, díky. To bych se raději vzdala čehokoliv, ale kulatých sušenek nikdy! Já jsem, po marné snaze usnout, boj vzdala a odplížila se do pokoje vedle. Vzhledem k tomu, že nás bylo o polovinu méně, tak tam místo bylo. A celkem i ticho, vždyť jsme v bunkru!

28.12.2017, den třetí, volný, poznáváme Chur

Chur je nejstarším Švýcarským městem. Dnes má něco kolem 33 000 obyvatel a je největším městem kantonu Graubunden. Město se nachází na břehu řeky Rýn v místě, kde se řeka po nedalekém soutoku Předního a Zadního Rýna stáčí na sever a volně plyne dále do Bodamského jezera. Město je výborně dopravně dostupné, po železnici je vzdáleno jen 74 km od Curychu. S jihem a severozápadem země je spojeno dálnicemi nesoucími označení A3 (do Curychu) respektive A13 (na sever podél Rýna a hranic s Rakouskem a Lichtenštejnskem, na jih proti proudu Zadního Rýna přes San Bernardino do Itálie). Historické jádro města je opravdu kouzelné, nalezneme zde množství kaváren, hospůdek a hotelů. Tolik turistický průvodce.

Je to k neuvěření, ale dva pařiči z našeho pokoje ráno vstali a šli na sjezdovku na snowboard, hlavně, ať se vám nic nestane, říkám, když vidím ty dvě mátohy. Já se přesouvám do své noclehárny, na svoje místečko, najednou má člověk k té jedné matraci větší vztah, než k těm ostatním…..

Po snídani se někteří vydávají opět do postele, někteří vyzkoušet sáňkařskou dráhu, někteří na procházku a někteří ještě ani nevstali a nevstanou skoro celý den. Venku mírně sněží a kolem vrcholků hor je mlha. Rozmýšlíme se, zda má smysl jet lanovkou nahoru, když nebude nic vidět. Nemá. Takže se procházíme městem, okukujeme vánoční výzdobu, procházíme místní obchody, dáváme si kávu, něco dobrého atd. Také objevíme pěknou vyhlídku nad městem, kam se vracíme večer, abychom shlédli „Chur v noci“. Vracíme se zpět do Dachau – to už vyslovujeme téměř s láskou – a tam to pěkně žije. V kuchyni je čilý ruch, sdělujeme si zážitky, na sporáku bublají různá jídla, v troubě se pečou (suší) džíny jednoho sáňkaře. Je veselo. Začíná se vařit skoro dohromady, na další večeři se plánuje zelňačka, protože my ten zápas s Rigou stejně vyhrajem! Zjišťujeme, že máme mezi sebou kuchtíka, takže koordinátor přípravy zelňačky je jasný a my ostatní se hlásíme na ty hrubé práce. Když vidím to kolektivní veselí, a když nám Lukáš nabídne vlastní zelí k uzenému, mrzí mne, že jsem se tolik hrdlila o sušenky. Jdu za ním a nabízím mu sušenky, on mi vesele říká, že včera čtyři kulaté HITky měl, takže je spokojen. Alespoň, že tak. Na stolech postávají vždy nějaké lahve s něčím dobrým, které jsou volně k použití. Je pravda, že přes nějaké to promile se jeví ubytování v Dachau hnedle příjemnější. Večer se opět rozproudí zábava, karty, kostky, panáky. Bunkrem se šíří nejen celkem příjemný odér vypáleného ovoce, bylinek, jídla, ale i záchodků, taky jídla a taky z lidí. Klimatizace nás vychlazuje na 16 Co a stále víc hučí. Největší zima je v jídelně a já nechápu, jak může někdo v té zimě spát mezi policema na nádobí. Dodnes nevím, kdo to byl, ale ráno tam vždy nějaká mrtvola ve spacáku ležela.

V průběhu večera vyvstane problém s parkováním busu, který musí být odvezen někam jinam na parkoviště. „Řidič je náš přítel, má velký pytel, řidič je kamarád“ to jde zařídit. Pak se ptáme, kde je bus, nikdo neví.

29.12.2017, den čtvrtý, zápas MTF x Dinamo Riga, „Ať to vidí Riga celá, že na Hradec nikdo nemá“

Vstáváme, uvnitř je stále 16 Co. Kuřáci přinášejí skvělou zprávu, venku je nádherně. Modro, sluníčko, vidíme všechny vrcholky světa. Snídáme. Řidič jde pro bus. Nebalíme si, protože dnes věříme ve vítězství. Spořádaně stojíme a čekáme na odjezd. Přijíždí bus, je dost od bláta – co se stalo? A Radeček vypráví, jak nešlo na odstavném parkovišti zaplatit, tak musel přejet někde po poli. Veselo je hned od rána. Takže „Máte souseda?“ a jede se. Rádi bychom stihli trénink hokejek, ale je velký provoz. Nestíháme. Nevadí. Dnes to vypadá na lanovku a tuze pěknou vyhlídku. Pěkně mrzne, po ránu – 10 Co. Vydáváme se na místní zubačku. Někteří, tedy jeden z nás se neplánovaně vydává na kabinkovou lanovku, „velkou“, bohužel je to má drahá polovička. Rázem se ocitám bez peněz, jen s plechovkou Plzně a kulatými sušenkami uprostřed cizího města. Naštěstí ne uprostřed cizích lidí (díky Radku a Jaruško), kteří mě ochotně založili jak na lanovce, tak v restauraci. Vše jsem čestně vrátila.

U pokladny na lanovku je jasné, že přijeli exoti. Libor nastaví laťku svým proslovem „Einmal return!“ Vzhledem k tomu, že dostal jednu zpáteční vstupenku na lanovku, opakují to všichni po něm. Dvojice si to upravují na „Zweimal return!“, atd. tolik ještě naše jazykové znalosti němčiny stačí. Budíme celkem pozdvižení, také proto, že se kolem nás šíří alkoholové výpary. Těsnáme se do lanovky a s námi i ostatní cestující. Myslím, že ti pak litovali, že zvolili jízdu s námi. Ovocné a bylinné destiláty jsou zde s námi, pivo se krčí v koutečku. Lanovka vypadá jako naše zubačka na Petřín. Jedeme a bavíme se. Nahoře je to pecka, krásné počasí, krásné výhledy, co více si přát. Fotíme hradecké šály na sněhu, někteří se nechávají unést a píší do sněhových mantinelů známé F.O.P. Část party odchází na túru, aby rozproudili krev, filtrující alkohol přes játra, část si jde sednout do vyhlídkové restaurace. Překonáváme jazykovou bariéru, protože číšník a servírka jsou Čech a Slovenka. Kluk je z Děčína a neví, komu by fandil, ale nakonec fandí nám. Dáme něco dobrého, pozornost upoutal Jägertea, jistě, proč nedoplnit hladinku, posedíme a jedeme dolů. Potkáváme hokejisty, trenéry, prohodíme pár slov a těšíme se na odpolední zápas. Jedeme si to svoje, je nás trochu míň, ale to nevadí. Pořád jsme slyšet víc, než tleskátka zbytku stadionu. Vyhráváme, radujeme se, konečně první děkovačka.

A jedeme na zelňačku. V Dachau je příjemných 18 Co. Aha, přestala fungovat klimatizace. No, aspoň se ohřejeme. I voda je teplá. Tak hurá do obchodu pro pár věcí do polévky (díky, Zdeni) a pak hurá do kuchyně, kde začíná vládnout Honza. V troubě se hřejí něčí tenisky. Zkušená Jaruška radí troubu nezavírat, aby mohla pára z bot unikat. Bohužel s párou uniká i to ostatní, a tak je v kuchyni za chvíli milo jako v chlívě. Kdo nejí zelňačku, má smůlu, byla vynikající. Večer se to zase rozpadá na jednotlivé párty-koutky. V jednom se podává Jägermeister se šlehačkou, chuťově zajímavá záležitost. Vzduch v místnostech trochu houstne, určitě za to může nefunkční klimoška, ale zase je teplíčko a klídek. Také kuřáci již nezavírají do svého doupěte, kde se hromadí přikrývky, židličky a pytle s odpadky. Jediné, co se nehromadí, je nádobí. Vždy se najdou ochotné ruce, co ho umyjou, utřou, uklidí. Jak říkám, parta lidí k pohledání. Dnes to vypadá, že bude dříve večerka. Nebyla.

30.12.2017, den pátý, zápas MTF x VÝBĚR KANADY, „Loučení“

Další ráno, tedy ráno pouze podle hodin. Kuřák a řidič v jedné osobě přináší zprávu, že napadal sníh a neví, jestli budeme moct odjet do Davosu. Jindy veselý řidič, náš přítel se tvářil starostlivě a radil, „hodně se najíst a připravit se na jízdu vlakem“. Dávám si panáka. V bunkru je stále pěkně teplíčko, na večer plánujeme využití zbytků jídla. Topinky budou fajn. Dělají se vajíčka ke snídani. Volá se taxík pro řidiče, ale paní taxikářka mluví pouze německy a tak diskutujeme, zda rychle se řekne skutečně schnell, zda to nebude působit moc autoritativně. Asi to bylo v pořádku, protože za chvíli přijela. Nebalíme, věříme ve vítězství. Nasedáme do busu, „Máte souseda?“ a jede se. Naštěstí věříme i Radečkovi, který jede excelentně a díky němu jsme v Davosu včas, celí, veselí i bez řetězů. Na parkovišti mu zaslouženě tleskáme. Hustě chumelí a my vidíme, co to je švýcarská preciznost. Všude se uklízí sníh, ale město funguje. Rozcházíme se, někteří na procházku městem, někteří zůstanou v buse, jiní se vydali do wellnes, které je hned vedle parkoviště a má venkovní vířivku. Páru vidíme až od autobusu. Sraz máme u zimáku. Někdo vyzvěděl, že pokud půjdeme společně, tak nás nebudou tolik štosovat na tribuně. Neklaplo to a vyhradili nám snad ještě menší prostor, než minule. Hoši bojují, my jim pomáháme, ale na vítězství to nestačí. I přesto jede děkovačka, šály nahoru a nový pokřik „Ééj, Macejkóókokoko“. Tak poslední cesta k busu, trochu smutná. Kdo by to byl první den, po tom ubytovacím šoku řekl, že bychom ještě o den déle zůstali. Na finále.

Takže jedeme zpět do Dachau. Odjíždíme v 18.30 h, jízda trvá cca hodinu, švýcarský chlapec si přijde ubytování převzít v 19.45 h. Nadlidský výkon: sbalit se, poklidit kuchyň, jídlo, nádobí, odpadky, ale zvládli jsme to na jedničku včetně vyrovnání polštářů do zákrytu na každé pryčně. Prostě, kdo umí, umí.

Autor: Myšulka

[envira-gallery id=“1681″]

Související články

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Close
Close